Posts Tagged ‘zeny’

Šálek sarajevské kávy

17.5.2013

Ten způsob, jakým si balím věci, má v sobě cosi horečného. Kombinace ujišťování sama sebe, že jsem na nic nezapomněl a faktu, že co nemám, vlastně nepotřebuji. Po šesti letech jsme se zase sešli ve staré dobré sestavě. Od chvíle, kdy jsme společně projeli pouštní stezku Ghadameš – Ghat podél libyjsko-alžírské hranice, jako by neuplynuly roky, ale jen krátká chvíle. A možná právě to, dělá z té naší partičky kamarádů z různých konců republiky dobrou společnost. Vyrážíme na Balkán a opět je cesta samotná důležitější, než náš cíl.

Řekl jsem, že se mi to nezdá být tak dlouho, ale stačí prvních pár set kilometrů, abych si uvědomil, o jaký kus cesty naše životy pokročily. Před a za naše jména naskákaly tituly a peněženky většiny z nás už nezdobí všeříkající fotografie mladé slečny, nýbrž roztomilý snímek předškolního děcka. U těch pilnějších z nás je to i slušivý dětský dvojportrét.

akak

Polovina staré party, Akakus, březen 2007

Trasa zůstává stejná jako už mnohokrát: Praha – Brno – a dál na jihovýchod. Když přidávám plyn v posledním stoupání, než spadneme na maďarskou pustu, vzpomenu si, jak jsem tady před osmi lety řešil motor politý naftou z podtékajících vstřiků. Byla to naše první cesta do Damašku, ale jisté nebylo, jestli auta vůbec zvládnou Istanbul. Dnes je naší největší starostí, aby v zánovním autě dobře chladila lednice a to, jak obalamutit elektronický omezovač maximální rychlosti.

Něco je prostě jinak. Najednou nás zajímá předpověď počasí. Jako by už déšť či mráz přestaly být nedílnou součástí dobrodružství, ale předzvěstí zkažené dovolené. Ano, skutečně – něco musí být jinak, říkám si, když v Sarajevu dopíjím ranní kávu, házím na zadní sedadlo už nepotřebné mapy Albánie a startuji motor. Kluci pokračují dál přibližným azimutem 155 stupňů a já se s kamarádem vracím domů. Máme k tomu důvod: jeho ženu, která zůstala doma sama s malým děckem a onemocněla. Už vím, co je jinak. Už to není jen o nás. Teď s námi cestují i ti, kteří zůstali doma. A i když dětské sedačky na pár dní nahradily výjezdové plechy, vyprošťovací kurty a kanystry s naftou, obávám se, že priority jsou jasně dané. Vlastně to tak ale má asi být. Kafe v Sarajevu stojí za to, i když je to jen na otočku. A co, stejně bych měl jít do práce, abych vydělal na dluhy z poslední expedice. V té naší partičce jsem totiž zatím stále ještě bezdětný…

From Sarajevo with Love

From Sarajevo with Love

O hledání azylu v mužském světě

8.2.2013

Enzo Ferrari řekl, že aerodynamika je pro ty, kteří neumějí stavět motory. Nevím, proč se mi zrovna tato slova honí hlavou, když s vysoko zdviženým límcem svého kabátu odolávám studenému větru od Vltavy, který bičuje Rašínovo nábřeží. Ale možná je to logické. Jdu totiž kousek za Tančící dům, do nejlepšího řeznictví ve městě, abych si koupil kus vyzrálého steaku a tak trochu „vyladil“ svůj motor.

Jsem týden doma a pomalu přichází aklimatizace. Než začne práce, pořádám dlouhé procházky Prahou. Většinou chodím dost rychle, jako nervózní pes, který se zaběhl a teď musí honem rychle označkovat svá území. Z míry mě vyvádí už méně věcí, než bezprostředně po návratu z expedice. Včera jsem lehce znervózněl jen jednou.

Řekl jsem si, že si dám zdravý oběd, třeba nějakou zeleninu. Sedl jsem si proto do nově objeveného podniku Mangaloo a těšil se na skvělý salát s fenyklem a s kouskem grilovaného lososa. A jak tak sedím a čekám, až bude ryba hotová, najednou se kolem mého stolu vytvořila fronta. Fronta žen. Podívám se na druhou stranu, pak za sebe, a u všech stolů sedí jen samé ženy. Všechny jsou velmi upravené, na židlích vedle sebe mají drahé kabelky, a když si nepovídají mezi sebou, mazlí se s chytrými telefony nejnovější generace.

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Salát s fenyklem a grilovaným lososem

Něco není v pořádku. Dvojice žen na prahu středního věku vedle mě rozebírá svůj milostný život, a vůbec jí nevadí, že to nemohu neslyšet. Začínám se cítit divně. Jako bych se vloupal do dámské šatny a i když o mě všichni vědí, dělají, že mě nevidí. Asi jako když jsem se před lety jakýmsi omylem ocitl na hodině jógy a cvičitelka po nás chtěla, abychom zatnuli (vlastně možná zatnuly…) stydkou kost.

Jdu si teda koupit to krvavé, a osm týdnu vyvěšené hovězí. V krvi, zralé vůni a měkkosti toho masa získám opět jakýsi klid. Připomene mi to to téměř výhradně maskulinní prostředí posledních několika týdnů. Už nebudu mít ten zvláštně šimravý pocit, že mě po dlouhé době rozmrazili, jako ty dva Poláky ve filmu Sexmise. Teda když zrovna nezavadím o rafinovaně dráždivou reklamu na Coco Mademoiselle a její spojení textu písně „It’s a Man‘s World“ s duněním motoru Ducati 750 Sport pod kozačkami Keiry Knightley.

Keira a Ducati 750 Sport

Keira a Ducati 750 Sport

S odpolednem přichází vlezlá zima a šero. Je víkend a kolem řady garáží není vidět ani živáčka. Otáčím klíčem v zatuhlém zámku a s vrznutím otevírám dveře. Je to pořád stejný pocit. Stejně jsem tajil dech, když jsem jako kluk tajně prozkoumával dědovo útočiště. Garáž, místo, kam se v mužském světě utíká před tím ženským, nebo spíš před světem, který zmiňovaná píseň Jamese Browna popisuje na svém konci, často zaniklým v bouřlivém finále… He’s lost in the wilderness… He’s lost in bitterness.

Úplně tu dědovu garáž vidím před sebou: starý kredenc místo ponku, orvaná kožená bunda na skobě, kokoska na polici a uprostřed, jako sfinga, stál jeho motocykl. Jen děda tu už nebyl, aby mě svezl.

O čtvrt století později, jiná garáž, jiný motocykl, stejná situace, stejný azyl. Pomalu, jako bych odkrýval Dívku s perlou, sundávám bílou plachtu. Arkticky modrý lak, opravdu připomíná perleť a chromovaný znak ve tvaru harfy zrychluje tep. Jsem zpět a vše je tak jak má být, tedy na svém místě.

Azyl..

Azyl..

Zvláštní, jak více než auto, dokáže motocykl do sebe pojmout a navždy se stát mementem tolika zážitků a situací. Roky letí. Nepravidelné burácení a prskání po čtyřproudé silnici k písečným dunám Wassenaaru a následné štelování předstihu zapalování. Testovací jízdy maskované romantickými výlety na pláž. 38 stupňů Before Top-Dead-Center… prásk, zážeh! Celé dny s hlavou v technické literatuře. Jak jen se trefit do těch 38 stupňů? Ležím na pláži, s její hlavou na svém rameni, naše nohy zapletené do sebe. Horní úvrať pravého válce nastavím lehce. Hladím ji po boku a pomalu sjíždím po lince jejího pasu. Když uchytím úhloměr na klikovou hřídel, resp. výfukovou vačku, nebude už takový problém, vrátit se o potřebný úhel předstihu. Od pasu jede ruka výš pod těsnou koženou bundu. Když správně nastavím odtrh kladívek mělo by to fungovat.

Stojím uprostřed své garáže a pouštím na zem plachtu. Pach benzínu a oleje připomíná uplynulou cestu, ale víc než ji, jako by uváděl cestu, která teprve přijde. V garáži je skoro tma, ale v duchu ji vidím. Prudce zvrátí hlavu dozadu, záda prohne jako luk a její tvář zmizí v záplavě vlasů. Je to tady! 38. stupeň před horní úvratí! Zážeh!

Requiem za muže, který jen projíždí

8.10.2012

Článek napsaný za dlouhých chvil, plných čekání by asi měl začínat velmi akčně. Tedy alespoň podle modelu Boženy Němcové, která svoji Babičku píše v nejtěžších chvílích svého života. Podle toho, jaký má Georgetown pověst ve „vyspělých“ zemích, by nějaká akční zápletka neměla být problém.  Takže tu teď přemýšlím, co byl vlatně nějvětší adrenalinový zážitek uplynulých dní, tedy krom toho, jak místní úředníci umějí hnout žlučí…

Někdy si říkám, jaká je škoda, že tyto řádky nejsou pojaty jako fikce. Ve fikci lze psát mnohem víc otevřeně a všechny své běsy uschovat do hlav cizích a vymyšlených postav. Kdežto tady je vše, co napíšu, tak nějak automaticky spjato s realitou. Nestvořil jsem zde postavu, za kterou bych se mohl schovat. Ale nevadí. De facto mi nic nebrání, abych zde začal psát o něčem, co se mohlo, ale také nemuselo stát. Jen to pěkně výrazně oddělím kurzívou a je to. Takže pomyslný zřízenec divadla Semafor – pan Balcar gonguje a uvádí pásmo, které může být skutečný zážitek těchto dní, ale také nemusí a jeho líčení se stalo jen rozvernou kratochvílí v těchto dlouhých dnech, jinak zcela zaplněných byrokratickou anabází…

Za pestrobarevnou hradbou na sobě naskládaných kontejnerů na přehu řeky Demerary se tísní trojice na místní poměry majestátních budov: hlavní pošta, zemské muzeum a obchodní dům. Pošta i muzeum by samotné byly na delší popisování. Pošta, protože ta má vždycky dost příběhů k vyprávění. No a muzeum Guyany… Pětimetrový model hlodavce z doby ledové a na cihlách stojící vládní Rolls-Royce z 60. let, to jsou jen pitoreskní doplňky jinak pohádkového muzea taxidermie.

Největší příběh těchto dnů se ale paradoxně odehrál v budově třetí – v tom ošuntělém obchodním domě. Lépe řečeno v jedné jeho sekci – v papírnictví u kasy číslo 3…

Za monitorem elektronické pokladny sedí vzpříma, jako člověk hrdý na svoji práci. Její pleť má barvu právě rozpuštěné čokolády, ale ne úplně tmavou, jakou by měla čokoládá hořká. Tahle je mléčná a sametově se leskne ve světle zářivky. Když zalovím v zhruba padesátce pojmenovaných odstínech hnědé barvy, volil bych asi Cordovanskou, ale dost dobře by to mohl být i odstín Russet či barva čerstvě upražené robusty.

Její firemní uniforma sestává z bílé košile s ohrnutými rukávy a černých kalhot. Uhlazený drdol prozrazuje délku rozpuštěných vlasů až na lopatky. Nos má evropské rysy, i když oční bělmo je kolem zcela tmavých panenek nažloutle zakalené. Přestože má za sebou metrovou vrtuli obřího větráku, která žene vzduch přes její tělo ke mně, nedokáži identifikovat žádnou vůni. Snad jen lehounkný nástin vůně šampónu. Drobné z kasy mi vrací dlaň s dlouhými, štíhlými prsty. Na levém zápěstí má kožený náramek. Její nehty mi pohladí mojí dlaň a nasypou tam inflací zcela znehodnocené placičky z mědi. Udělá to pomalu, příliš pomalu. Zvednu oči a poprvé se jí podívám zpříma do očí. Ví, na co myslím, a to, že já teď vím, že ona to ví, to jí vubec nepřivádí do rozpaků. Naopak. Její rty si v nepatrném záchvěvu úsměvu pohrají s tou myšlenkou než mi poděkují za nákup. Je zvyklá, že se mužům líbí.

Jsem na cestě a každým dnem mohu zmizet z města. To není vhodný čas na to, říkat si, že to udělám zítra, jindy nebo někdy. Ve dveřích obchoďáku se otáčím a vracím se k té kase. Zvedne ke mně oči, které dráždí podivným údivem. Naši transakci již považují za vyřízenou. Říkám jí že je nejkrásnější žena, kterou jsem tady potkal. Úsměv má až překvapivě dětský. Bude mladší, než jsem si myslel, ale ne o moc, soudě podle pohledu jejích očí. Teň dětský úšměv patřil spíš jejím kolegyním, které si návratu jediného bělocha v celé čtvrti nemohly nepovšimnout a teď hltají každé slovo.

Z jaké země jsi?“ Její angličtina má přízvuk, kterému není lehké rozumět. Odpovídám jako vždy, ale chytám se až s Evropou.

Jsme na cestě na jih a ve městě jen čekáme na auta,“ dodávám a opět se dostavuje ten podivně trapný pocit. Asi vůbec nemám důvod, citít se tak, ale připadám si, jak bych byl za někým na návštěvě ve vazební věznici a líčil mu své plány na dovolenou.

Nešla bys někam na drink, na kafe, nebo se jen tak projít, teda jestli je to nějak nevadí,“ ozývá se z mých úst a začínám sám sebe z výšky sledovat, do čeho se to vlastně pouštím.

A ta žena, co tu byla s tebou, to je kdo,“ ptá se a mně chvíli trvá, než si uvědomím, že jsme tu včera už něco nakupovali a byla s námi Dana.

To je moje kolegyně z expedičního týmu, je vdaná… A co ty? Jsi vdaná?“

Pátravý pohled vystřídá úsměv.

Víš kde je Seagull? Tam bychom se mohli sejít.“

V hlavě mi to šrotuje ale za živého boha si nevybavuji, že bych za těch pár dní někde viděl nějaký podnik či místo podobného jména.

Bohužel nevím, kde to je. Z města znám třeba ten veliký kostel hned za rohem. Co se sejít někde tam?

Ke kase přistoupí nějaká paní a platí za chumáč červených dárkových mašlí. Jsou jako živé a padají na zem. Zmatek, nervozita. Najednou si uvědomím, co jsem způsobil. Dívá se na nás celý krám. Dva hlídači u vchodu, dvě další pokladní a po očku, jen tak mezi regály i hrstka zákazníků. Oprsklý běloch tu dělá do jejich holky… Konečně je ta paní pryč.

Myslíš katedrálu tady vzadu? Tam ne.“

Zavrtí hlavou, zkřiví trošku čelo a podívá se trochu bokem. Vlastně ne bokem, trochu zamžourá očima v sloup. Další zákazník u pokladny platí a nastává další trapná chvíle ticha.

Máš nějaké číslo,“ ptá se mě nakonec. Na kousek papíru píšu číslo Danovy guyanské simkarty a loučím se orosen potem. Ve dveřích se mi do zad opírá tolik pohledů, že bych se o ně mohl opřít. Až na ulici si začínám uvědomovat, co jsem to vlastně udělal.

Minul víkend a nikdo se neozval. Já jsem si za tu dobu ale stačil ujasnit hned několik věcí. Tak třeba ten podnik čí místo Seagull (neboli racek) zcela jistě mělo znamenat Sea Wall, tedy místní pláž. Nejspíš jediné místo široko daleko, kde se dá v klidu sejít s bělochem a nebýt při tom nikomu na očích. Jenže to bych já musel rozumět té guyanské dikci a ona být zvyklá nazývat břeh moře pláží. Jenže holt Georgetown leží pod úrovní mořské hladiny, a tak se tu pláži prostě říká hráz. Mělo mě to napadnout. Ne, vůbec jsem se do té konverzace neměl pouštět. Ten obchoďák, pošta i to muzeum, to všechno patří do jiné doby, do jiného světa. Do světa, ze kterého já prostě vyčnívám. Stačí se podívat do mé tváře a každý pochopí, že tímhle městem jen projíždím. Každý ví, že se nezdržím a ví to i ona. A já bych si to měl sakra uvědomovat ze všech nejvíc. Stejně jako fakt, že v tomhle městě se rande s bělochem bere vážně a vůbec bych se nedivil, kdyby zanechávalo nějaké stigma.

Pláž alias Sea Wall, Georgetown, Guyana (foto: Kuba Nahodil)

V zajetí botanické zahrady

3.10.2012

Dnes je to týden, co jsme se vznesli nad ruzyňským letištěm, které zrovna měnilo svůj název na Havlovo. Jako by už nic nemělo být stejné, ani místo našeho odlepení od rodné hroudy, až se vrátíme. Je to jen týden a já popíjím kávu v rodině guyanského domorodce – muže, který nám pomáhá s papírováním v přístavu. Jak se všechno vleče, stal se z něho i náš hoteliér. Jeho dům, vzdálený od centra 20 minut  jízdy na korbě náklaďáčku, je úzkostlivě udržovaný v čistotě a uprostřed zelené periferie Georgetownu obklopený palmami.

Korely na terase našeho nového domova

V několika klíckách pokřikuje páreček korel, v jiné pak dvě andulky a v další asi půl tuctu nádherně zbarvených agapornisů. Připomíná mi to dětství a moji oblíbenou knihu Papoušci Oceánie, napsanou mým jmenovcem. Probouzí se ve mně ten osmiletý chovatel s fixací na papouška senegalského a slabostí pro sovy. (Za dalších deset let mě už mnohem více zajímala jedna mladá slečna ornitoložka s nádherným jménem Kulíšková, které jsem prodával teleobjektiv na její lovy beze zbraní. Bohužel tehdy to byla přítelkyně mého spolužáka… Ovšem ta malá sovička – kulíšek nejmenší, mi ji občas připomene. Ji a tu její čistě vědeckou vášeň pro ptáky.)

A další rodinka…

Dnes je vše jinak. Namísto rumu na terase hotelu mlsám ranní kávu, sladkou jako poslední chuť v puse při inzulínovém šoku. Se sestrou našeho domácího probírám vztahy. Třeba kolik partnerů je tu tak průměrně zvykem mít, než se lidé vezmou a tak. Je jí kolem čtyřicítky a má dvě děti. S manželem žije odděleně.

„Bůh ví všechno nejlíp. On ví, co je pro tebe nejlepší,“ uzavírá naši debatu. Její bratr, který hasákem cosi dotahuje na vodovodním potrubí kuchyňského dřezu, se z hlubin skřínky zapojuje do debaty. Dozvídám se, že je to jako všude: někdo to má tak a někdo zase jinak. Hm..

Jak se náš pobyt ve městě táhne, začínám si na hodně věcí zvykat a hodně věcí uvědomovat. Vlhké vedro už tolik nevadí a možná stejně, jako když si člověk nevěřícně protře oči a uvěří tomu, co vidí, i já začínám věřit, že Georgetown je v něčem úplně jiný, než mnou dosud navštívená města světa. S tou strašnou spoustou času pozoruji lidi kolem sebe a včera po setmění, když jsem šel přes rušné tržiště, mě to najednou trklo. Na tom rušném a velmi bídně osvětleném plácku, kde možná více než těch pár mžouravých výbojek svítil bezpočet očních bělem a chrupů, jsem si uvědomil, že většina lidí na ulici jsou ženy. Jaká je to změna od mých výprav posledních dvou pětiletek! Zvyklý cestovat převážně do arabských zemí, čekám už v ulicích jen muže. Třeba z Libye před pěti lety si vybavuji vlastně jen dvě ženy. Jednu jsem málem přejel na čtyřproudovce uprostřed Tripoli. No a ta druhá se náhle, bez šátku či burky, zjevila uprostřed hliněné mediny starého Ghatu, uprostřed saharské pouště na hranici s Nigerem, kde světlo bylo žluté a slunce schované za hradbou zvířeného písku. Její oční panenky trochu plavaly a když nám podávala ruku (!!) bylo to spíše pohlazení, a když nás pak zvala k sobě domů, vzali jsme nohy na ramena. Byla krásná, my vyhladovělí a v zemi právo sharia.

Radek a já (vlevo), nedaleko Ghatu, pohoří Akakus, jihozápadní Libye, 2007, foto: Honzík Kolčava

Ale dost retrospektivy, i když pro pochopení cestovatelského úžasu je cesta do minulosti někdy nezbytná. Nyní, zbavený prvotního kulturního šoku, se dívám na ty ženy kolem sebe. Jestli je pravda, že na smetišti rostou ty nejkrásnější růže, tak Georgetown je taková malá botanická zahrada. A až v místním guyanském muzeu se dozvídám proč.

Guyana je místo, kde se smixovala krev minimálně čtyřech kontinentů. Evropané, již trochu smíchaní s indiány, sem zavlekli černošské otroky z centrální Afriky a později sem za prací přijela indická a čínská komunita. Solidní základ pro genetický Long Island Iced Tea. S jistou nadsázkou a trochou vášně pro koktejly bychom mohli suše konstatovat, že celé věci nejspíš ještě předcházel neošizený Sex on The Beach.

Zpovykaný otevřeností místních a zároveň uvržen do poněkud neznámé situace (s přihlédnutím na svoji zkušenost s Orientem) opětuji mávání dvou děvčat v čínském bistru a přijímám pozvání k jejich stolu. Nepamatuji si žádná jména, natož ta cizokrajná, ale ta hezčí z nich se jmenuje Susane. Prozradí na sebe jen, že je žena v domácnosti a diví se mému údivu a otázce, zda na to ještě není příliš mladá. Její kamarádka je bez práce, je jí pětadvacet a její oblíbený klub ve městě se jmenuje Edge.

Housewife?! V tomhle věku?:) Foto: Kuba Nahodil

Později, stále v jistém úžasu, přijímám s naprostou samozřejmostí podávanou ruku manažerky supermarketu Guyana Stores ltd., z jehož střechy točíme městské panorama. Mluví anglicky bez přízvuku a ukazuje kamsi do zeleného houští za řekou Demerara. Odtamtud jezdí každé ráno do práce. Nadšení, s jakým si fotí výhled na město svým, v igelitu zabaleným Blackberry mi napovídá, že je to pro ní zážitek. Ptám se, jak dlouho v obchodě pracuje.

„Its been a while,“ odpovídá a její široký úsměv o něco ubere na intenzitě. Své temné oči stočí do dálky a ptá se mě na Evropu. Raději mluvím jen o svém městě. Najednou se cítím trapně, že mi v mém věku k obletu zeměkoule už chybí jen spoj z Oahu do Tokia  Ale ten pocit studu se mě drží jen na okamžik. Děvče (jak jen se jmenovala?!) náhle nadšeně ukazuje na loď v přístavu. Tam, z kapitánského můstku už jednou viděla město skoro z takové výšky jako dnes. Loučím se s ní podáním ruky a mírným, uctivým úklonem, jakým jsem se kdysi nevědomky nakazil od svého dnes již zesnulého japonského přítele.

Na střeše Guyana Stores ltd. Foto: Kuba Nahodil

Má sladká ranní káva je už dopitá a zbytek expedičního týmu vzhůru. Vzduchem létá legrační polská dikce a paní domu sype do míchaných vajec hrstičku chilli papriček. Psi přestali štěkat a hledají stín. Za chvíli vyrazíme do přístavu a také do místní televizní redakce. Chceme poprosit o mimořádné a velmi kolegiální odvysílání krátké prosby: Jeden z Poláků ztratil pas.

Land Rover a ženy

2.2.2008

 

Řekl jsem si, že tento blog nemá být pouze pro nadšence mužského pohlaví, kteří si v bahně a s náhonem všech čtyř kol dokazují vládu nad vším tvorstvem.

 

 

Nutno říci, že jsem si nezvolil lehký úkol. Je přeci mnohem jednoduší, hovořit o automobilech a ženách, když mám na mysli sportovní vůz.  

 

 

Známe přeci ty všeobecně rozšířené poučky typu „Velké auto malý…tentononc“, nebo „Jak kdo řídí, takový je v posteli.“ Ne, že by na tom něco nebylo, jen to jaksi teď trochu degraduje moji snahu. Rozumějte, nepíšu zde o pětisetkoňovém Lamborghini v kanárkově žlutém laku a s béžovým interiérem. Mluvím tu o drkotající otřískané krabičce, která leckdy páchne hnojem a když ze sebe vytáhne osmdesátku, neslyšíte vlastního slova. Však také, když se podíváme na historické reklamní materiály Land Roveru, ještě dlouho za jeho volantem neuvidíme křehkou blondýnku. Minimálně prvních deset je Landy vyobrazen jako víceúčelový traktůrek, který řídí udřený strýček.

 

Reklamní materiál LR Serie I. z roku 1948  

Ale s příchodem rock´n´rollu, prvních antikoncepčních pilulek a květinových dětí vstupuje na řadu Landy, který se utrhl z řetězu poválečného budování venkova. Dobývá garáže nejrůznějších hašišáků, quasi dobrodruhů, potrhlých umělců a snobů se smyslem pro humor.

 

 

Landy, zejména ve verzi s plátěnou střechou a rozvorem 109 inchů, uveze partičku až dvanácti rozdováděných groupies a náramky či nehty, drásající při dovádění kapotu, nikomu nevadí. Reklamní slogan z 50.let „Land Rover – the world’s most versatile vehicle“ dostává nový rozměr.

 

Podívejte se na trailer kultovního trháku Zvětšenina z roku 1966…

 

A co více. Všichni pochopí, že Landy je i auto pro ženy a že její pozice je za tímto tvrdým volantem pevnější, než kdyby byla jen ozdoba, zabalená do kožichu a položená do sedačky sterilního sporťáku, jenž řídí nějaký vymydlený macho.

 

Díky  Danovi Přibáňovi přidávám další „důkaz místo slibů“, aneb Marilyn Monroe!  

 

Když jsem byl ještě majitelem LR Discovery a snil o hranatém Defenderu, brouzdal jsem po inzerátech na internetu a narazil na fotografii starého Landyho z roku 1978, který byl na prodej. Na jeho kapotě seděla sličná blonýnka. S jeho majitelem jsem se pustil do emailového rozhovoru, který vyústil v mnohaleté přátelství a společné expedice na Saharu a Blízký východ.

 

Radek diriguje Rachmaninova klíčem č. 12 a ráčnou od goly, GB, Wales, září 2003

 

Oba jsme se shodli na tom, že je to velmi příjemný pohled, vidět ženu za volantem tohoto – primárně výhradně mužského vozu. U něho byl tento fakt ještě zpestřen faktem, že svého prvního Landyho kupoval, jako správný nadšenec, ještě bez řidičáku, tudíž ho domů musela dopravit jeho tehdejší přítelkyně.  

 

Když jsem později řídil tento starý vůz já, byl jsem překvapen, jak to zvládla. Bylo to totiž, jako řídit „s mrtvým slonem na zádech“. Auto nereagovalo na otáčení volantem, nedrželo stopu a řazení bylo vyčochtané jako na padesát let starém Zetoru.  

 Je dost pravděpodobné, že by Land Rover zůstal na britských polích, kdyby se tak fantasticky nehodil pro práci v britské Keni a jinde v divočině. Landy měl tu úžasnou výhodu, že se stal ikonou dobrodružství, exotiky a útěku před světem. Hranatá silueta s klasickou rezervou na kapotě v nás automaticky vyvolává „vzpomínky na Afriku“. Štafetu osvobození, kterou přivezl americký Jeep, převzal Landy a proměnil ji ve svobodu. Tam kde se na konci asfaltového koberce zastavil americký dvanáctiválec s podvozkem „proklatě nízko“, profrčel dál po rozbahněné polní cestě nespoutaný Land Rover, do kterého se vejde nejen kabelka s kreditní kartou Diners Club, ale i dětský kočárek, nádobí, malířská plátna, bedny s fototechnikou a – manžel.  

Ač by to člověk nečekal, často se setkávám se zcela protichůdnými názory na svého Land Rovera. Někteří moji kamarádi sice kvitují jeho všestranné využití a expediční nálepky vzbuzují patřičnou úctu před tisící kilometry, ujetými v písku a kamení, ale vzápětí hodnotí vůz jako nepohodlnou krabici, která neudělá „stovku pod deset vteřin“. No a naopak jsem zaznamenal ohlasy svých kamarádek, které mé auto hodnotí jako roztomilé a zajímavější, než kdejaký sporťák. No, však musím uznat, že zřejmě ideální by bylo, střídat obě varianty. Koneckonců představa vozu, jenž je ozdobou ženy (a ne naopak), je pro mě při prvním zamyšlení sportovní automobil s burácející bestií pod naleštěnou kapotou.

 

Však to je úplně jiný model dámy, než o které bude ještě řeč. Zde se nabízí zjednodušená alegorie bestie, dráždící svoji lodičkou na plynovém pedálu zmíněnou bestii pod kapotou. Detail rudé, vrzající kůže sedaček je samozřejmostí. Ale to jsme někde úplně jinde. V hollywoodském thrilleru 90. let nebo v italském pornofilmu konce let 70.  

Každopádně věřím, že se mnou bude i ta nejdivočejší dračice souhlasit, že řídit celý den nadupaný sporťák v latexové sukni a jehlových podpatcích je pěkný vopruz. Spíše se to přibližuje naivní a lehce vilné představě mužů, kteří počítají své šance v kilowattech. Landy však útočí zcela jinou taktikou.

 

 Je až spodivem, jaká foto tématika se najde na netu…  

 

Žena, která ho řídí (vynechejme banální představu nerafinované archeoložky Lary Croft s americkou představou sexappealu z posilovny) je nespoutaná mužskou představou světa. Využívá mužovu vlastní zbraň, kterou mu sebrala z garáže a neohroženě vyráží do divočiny. Je to žena s propoceným výstřihem bavlněné košile vojenského střihu, která šlape na tvrdé pedály v bagančatech, aby v husté džungli nakonec svlažila svůj temperament pod tropickým vodopádem.

 

 Propagační materiál LR, 1970  

 

Vím, blbej kýč, říkáte si. Jasně, vynechal jsem výměnu zlomené poloosy a jedno čištění trysek karburátoru. Každopádně na tom ale něco bude. Ženám přirostl neohrabaný Landy k srdci. Jak jinak si vysvětlujete to množství (nejen britských) matek od rodin, které každý den vozí své ratolesti do školy v expedičně upraveném Land Roveru? A pokud chcete něco ještě průkaznějšího, uvádím příklad reklamy na Land Rover, pro kterou pózovala nejstarší vnučka královny Elizabeth II. – Zara Phillips, sedící v zablácených šatech na rokokovém sofa. A co víc, reklamu fotila další žena – Mary McCartney, dcera Sira Paula McCartneyho. Můžete namítnout, že za dobrý honorář se dá udělat ledasco, ale reklama, ta přece musí fungovat a má své recipienty, a v tomto případě možná spíše recipientky.

 

vice zde…

 

Uzavírám toto povídání svým upřímným názorem, že starý dobrý Landy vůbec není pouze mužská záležitost. Když se zamyslíme, mnozí z nás si v nejhorším případě vzpomenou alespoň na jednu, poněkud ostřejší a chlupatější slečnu, která měla hranaté plecháče ve velké oblibě. Přece lvice Elsa!

 

 foto z knihy Joy Adamsové: Příběh lvice Elsy